O vaření

Velikonoční nádivka

O Velikonocích patří na stůl velikonoční nádivka, to asi ví i každé malé dítě. Tradice moc nectíme, vajíčka nebarvíme neb koledníci nechodí a co potom s nimi? (Tedy s těmi vejci, i když ruku na srdce, ani s těmi koledníky bychom si asi neporadili). Domácí chlapi se na mne ráno vrhnou s pomlázkou a náramně si to užívají a já se jim za to odvděčím nikoli malovaným vajíčkem nebo panákem něčeho tvrdého do žaludku, alébržto dobrou baštou. A jsme u toho. Kdybych ten den podala klasickou velikonoční nádivku, v níž jsou podle tradice kopřivy a masa pomálu, byl by oheň na střeše nebo minimálně smutek. Léta už tuto situaci řeším šalamounsky: na stůl přijde plněná roláda. Letos to byla vepřová kapsa, protože maso jsem jaksi pozapomněla v mrazáku příliš a ono potom ne a ne rozmrznout, aby se s ním dalo náležitě pracovat. Vtip spočívá v tom, že vyrobím nádivku z máčené housky v mléce za přísad soli, muškátového oříšku a vajec, přidám do ní ale posekanou... ne, kopřivy ne, to by u nás asi také neprošlo, přidávám meduňku nebo oregano, pochopitelně čerstvé. Nebo bazalku. Naplním plát vepřového masa, zaroluji a pečlivě ovážu pevnou nití, v letošním případě jsem kapsu důkladně sešila. Maso peču za stálého hlídání a podlévání až do úplného vítězství. Letos jsem sklidila poklonu! Pečeně prý snad ještě nikdy nebyla tak křehká a šťavnatá!

posted by Giovana @ 8:43 AM