Mrkev
Moje šetrná babička mne vždycky učila, že správná hospodyně nikdy nedopustí, aby se nějaké potaviny zkazily a musely se vyhodit. Ve světě, kde mnoho lidí denně umírá hlady, toto pravidlo dodnes dodržuji, připadá mi správné. Ovšem v kombinaci s jinými okolnostmi je to někdy dost fuška a rozhodně vznikají jídla tak podivná, že je v žádné kuchařské knize nenajdete. Jako včera! V lednici jsem měla už několik dnů sladkou smetanu ke šlehání, kterou jsem původně chtěla použít na zapečené kuřecí řízky, ale v těch vedrech jsem se neodhodlala zapnout troubu. V košíku se moc netvářily tři středně velké mrkve a v jindy chladném špajzu se bál poslední koneček suchého salámu, i on v těchto hicech seschlý víc než dost a nevábně opocený. "O houby jde," řekla jsem si, "večer udělám slanou omeletu, tam se ztratí všechno. Salám nakrájím nadroboučko, tu mrkev nahrubo nastrouhám, těsto zadělám naředěnou šlehačkou... No jo," došlo mi, "ale jen můj syn uvidí na pánvi mrkev, popadne ho psotník!" Můj dospělý synáček totiž, žijící se mnou ve společné domácnosti, ne že by mrkev nejedl, ale uznává ji výhradně za syrova - buď pouze oloupanou, kterou chroupe nebo najemno nastrouhanou, s cukrem a s citrónem. Jakmile ji jakkoli jakkoli tepelně upravím, z mrkve poživatiny se stává mrkev jedovatá,. Nevěřícně ji očichává ji, frní se a keců má víc než kdysi Gustáv Husák při novoročním projevu. "I to zmáknu," napadlo mne. "Naliju na mrkev trochu sójové omáčky a přidám žampióny, ty má ten zmetek rád!" A tu o houby šlo! V jediné prodejně zeleniny, co potkávám cestou do práce, žampióny neměli - prý si plnou lísku hned ráno vzali z místní hospody! "To nebudu řešit, to nebudu řešit," říkala jsem si dokolečka, dost otrávená, "hin se ukáže!" Ukázalo se - synek nebyl doma, což mne v tu chvíli ale nevzrušovalo. Připravila jsem mrkev, nakrájela salám a čekala na synka s večeří. Až v osm po zprávách konečně zavolal, že se vrátí až ráno - hrom do toho! No, vážení, teď tedy k tomu, co jsem si včera z nutnosti zrobila k večeři: na pánev jsem dala rozpéct ten salám (asi tak hrstku). Do mísy s nahrubo nastrouhanou mrkví ztmavlou sójovou omáčkou jsem klepla jedno vajíčko ( zapůsobily výčitky svědomí a omezila jsem se ) zalila půlkou kelímku šlehačky a maličko zaprášila hladkou moukou( no tak, malá hrstka jí byla!) Že z toho nevznikne počestná omeleta bylo jasné od prvního okamžiku, ale když jsem tu směs naplácala na salám, vcelku hezky se pekla a spokojeně bublala. Obracečkou jsem to všechno nutila k výkonu asi pět minut. Propečená hromádka skončila na hlubokém cibulákovém talíři ozdobená čtvrtkami rajčátka a u televize se při Rodinných poutech kamarádila se sklínkou vinného střiku. Syn ráno s blaženě nevyspalýma očima překročil vstupní práh rovnou do kuchyně, znalecky přejel prstem po pánvi, olízl a pravil "Ale, maminka si včera dávala do nosu... móc dobrý!"
Obrácené řízky
Někdy člověk přijde k dobrému receptu skutečně shodou okolností. Když jsem skoro před třiceti léty koupili chalupu, vyzískali jsme s ní i prima sousedy - vesničany každým coulem. Pán a paní oba v důchodovém věku, pořád pracovali v místním JZD. Jejich vzdělání bych odhadla tak dohromady na deset vychozených tříd, ale nadaní byli přirozeným lidským rozumem a citem. Jako mnoho prostých lidí, co za války zažili velikou bídu, na stará kolena si rádi dopřáli dobré popapání. A jelikož jejich potomci byli dávno vyvdaní a vyženění daleko od nich a my - tehdy mladá rodina s malým chlapcem příhodně blízko přes plot - jsme je jaksi suplovali, byli jsme hojně hoštěni vším možným. A u nich jsem poprvé ochutnala dobrotu, které říkali "obrácené řízky". Je to bašta zaručeně nedietní a nezdravá, ale je milé občas zahřešit, ne? Na "obrácené řízky" můžete vzít jak vepřové, tak klidně i hovězí plátky. Ty se musí naklepat a osolit a potom dojde na to obrácené. Obalí se napřed ve strouhance, potom ve vajíčku a naposled v mouce. Tím kouzlení pro dobrotu nekončí - plátky se asi 5 minut osmahnou na pánvi na másle, aby se udělala kůrčička a potom se přendají na pekáč, kde je rozpuštěné máslo, nakrájené tenké plátky cibule a přidaný na kostičky nakrájený špek nebo anglická slanina. S tím šup do trouby - a peče se to asi 45 minut, střídavě poklopené a odkryté, až jsou plátky nádherně měkoučké!
Pařížská Cibulačka
Občas mám pocit, že moje rodina nemusí tolik baštit a že už vůbec nepotřebuje sytou večeři. A protože mi naproti tomu většiniou nevadí stoupnout si na chvíli k plotně, řeším tento problém rychlými polévkami. Jedna z nich je pařížská cibulačka. Je na ní zapotřebí 1/2 kg. cibule, 1 stroužek česneku, trochu másla, vrchovatá lžíce hladké mouky, 1 a 1/4 litru vývaru, pepř, sůla muškátový oříšek. Na doplnění kus ementálu (asi 10 dkg.) , kousek parmezánu a nějaké bílé pečivo. Mužské se mi většinou podaří přemluvit, že mi oloupou, nakrájí a podusí na másle cibuli a česnek a mezitím se na zadním hořáku rozpustí ve vodě kostka masoxu, pravý vývar mívám málokdy (ale když ano, polévka je lepší, to se rozumí). Když mám takto připraveno, směs osolím, okořením, sesunu do hrnce a vařím (pokud tuto část práce přenechám chlapům, jest mi na závěr zuřivě drhnout sporák, protože část cibule zaručeně nahází vedle a ona se tam vesele pálí). Polévka je hotová tak za 15-20 minut, asi 2 minuty před koncem ji zahustím moukou a to už u ní stojím a míchám. Předtím mám ale dost času nastrouhat a smíchat oba druhy sýra a připravit pečivo, nejraději používám rohlíky, nakrájené na kolečka a trochu opečené na skoro suché pánvi. Když je polévka hotová, naliji ji do velkých misek, navrch posypu vrstvou sýra, pokladu kolečky rohlíků, na ně opět sýr a malý oříšek másla. Na záběr misky postavím na pár minut pod gril, vyndám ve chvíli, kdy to začne bublat a povrch se barví do zlatova. Polévka je dost sytá, většinou stačí jako večeře všem, jen syna někdy přistihnu, jak potom ještě o půlnoci melancholicky civí do ledničky. Protože tam velmi častu už nic není, tak vlastně o houbeles jde!
Rychlá večeře
Vím, že všechny hospodyně, které se řadu let motají v kuchyni, začnou dřív či později šílet z toho ustavičného musu vymýšlet denně, co předhodit rodině k jídlu. A to přes ty hromady receptů, které existují a myslím si dokonce, že právě proto! Přitom někdy postačí náhoda, jeden dobrý nápad a je zase tu a tam pomoženo. Mně se to stalo jednou...dávno již tomu. Co připravit k rychlé večeři, v tom jsem měla hlavu punktum vygumovanou. Koupila jsem sice při po cestě kuřecí řízky, okurku a pár rajčat, ale když jsem dorazila domů, neměla jsem absolutně náladu na klasické vaření. A přitom nic moc jiného doma k dispozici právě nebylo. Prostě bude řízek s chlebem, rozhodla jsem. A k dovršení smůly jsem zjistila, že chleba není v košíku ani kousek a ostatního pečiva tak akorát na snídani. Že bych vytahla paty opět ven a šla ještě někam něco opatřit, při tom pomyšlení jsem žhavila doběla. A tak byla u nás tenkrát poprvé předvedena Havranpírkova večeře. (Pro ty kdo to nevědí podotýkám, že Havranpírko je pravěký hrdina z několika knih Eduarda Štorcha). Prostě jsem napřed připravila takzvané čínské placky (nehledejte v tom protimluv, tak se to nazývá v některých receptech). Hladká mouka se osolí, podle množství se do ní přidá trochu prášku do pečiva, vytvoří se těsto ani ne řídké, ani ne jako bác a z něj se vytahnou placky na velikost pánve, načež se na oleji smaží. Jde to rychle a na teflonové pánvi se nespotřebuje ani moc tuku, takže nejsou mastné. Prostě takové trochu lepší plackové sestřičky těch, které lidé doby kamenné opravdu mohli pojídat. Kuřecí plátky jsem opekla v několika minutách, posolila a posypala bazalkou. Na každý talíř jsem položila plátek masa, obložila pokrájenou zeleninou, ke straně natrhala ony placky a přehnaně jsem se omluvila, že servíruji na talíře, protože široko daleko opravdu není jediný lopuchový list. Večeře měla uspěch a ještě dnes si dávno dospělý syn občas žádá véču podle Havranpírka.
Domácí kečup
Bývaly časy, kdy jsem o pobytu v kuchyni nechtěla ani slyšet. Ale později naopak nastaly takové doby, že jsem z kuchyně bezmála nevylezla a připravovala jsem tam spoustu dobrot, které zrovna k základní výživě nesloužily. Jedním z toho byl takzvaný francouzský kečup, na který jsem tenkrát dostala návod od kamarádky. To chce vzít 1 kg spařených olouaných rajčat a 2 velké cibule, všechno pokrájet a hodit do hrnce. K tomu patří lžička karí, lžička pálivé papriky, 6 stroužků rozmačkaného česneku a hrstka 1 den namočených hrozinek. A teď to nejhorší: všechno je nutné rozvařit na kaši, což trvá asi 30 - 40 minut a za stálého míchání, prosím, jinak se to dole přičmoudne a můžete vyhodit budoucí kečup i s hrncem! Potom už stačí jen přidat 1 lžičku soli a podle chuti 1 - 2 lžičky cukru, nechat přejít varem, naplnit do skleniček a zavařit. No a rada na konec - skleničky volte uvážlivě tak velké, aby se po otevření tento kečup spotřeboval tak za 2 - 3 dny, protože není chemicky konzervován, trvanlivost kupovaného pochopitelně nemá. Zato chuť je nepřekonatelně lepší!
Sulc alias huspenina
Všichni doma svorně milujeme něco v aspiku. Když mám trochu času, vyrábím domácí sulc. Má to jednu výhodu - já sice musím uvařit maso a po skončení práce všechno umýt a uklidit, ale už samotná zmínka o sulcu našpicuje uši mých mužských tak, že se také zaangažují. Zpravidla to u nás probíhá takto: "Zase někdy bych mohla uděla sulc," prohodím nenápadně, když jsme všichni pohromadě. Tak den dva po této zmínce se v lednici jakoby nic vynoří 4 vepřové nožičky a velké zadní koleno. Já to všechno očistím a hodím do hrnce s vodou. Koleno stačí jen opláchnout, nožičky vyžadují hlubší očistu a někdy i opálení zbylých štětin. Do vývaru přidám několik kuliček jalovce a nového koření, docela dost kuliček černého pepře, asi 5 velkých bobkových listů, sůl a trochu octa. Někdo přidává ještě zeleninu, přinejmenším mrkev nebo cibuli, ale já to nedělám, kazí to šmak pořádného masového výrobku. Všechno vařím asi 2 hodiny, prostě úplně doměkka. Vývar sleju a dám stranou, ostatní nechám zchladnout. Samotné nakrájení si naštěstí berou na starost chlapi, z toho bych zešílela. Nakrájí na droboučko sakumprásk maso i rozvařené kůžičky, je toho přesně do velikého pekáče. No a já už potom jen maličko přihřeji odvar, který mezitím zchladl a začal klihovatět a směs v pekáči zaliji. Ne, zatímco chlapi krájejí, já se neflákám. Vetšinou stačím upéct bochníček chleba, protože ten zchladne k požívání přibližně ve stejnou dobu, kdy ztuhne sulc. No a potom už se jen chlapi domlouvají, kdo půjde pro pivo a kolik ho tentokrát vezme. Sulc s čerstvým chlebem a plzěňským na zapití, to je totiž bašta!
Houbová omáčka
Na klasickou českou kuchyni si u nás moc nepotrpíme. Ne, že by nám domácí nechutnalo, ale obecně vzato, většina českých pokrmů je příliš kalorická a ještě ke všemu jejich příprava neúměrně dlouho trvá. Jak říkával můj dědeček: "Člověk to půl dne vaří, za deset minut zblajzne a ještě aby potom hodinu myl nádobí". Přesto ale tu a tam do české receptury hrábnu, třeba abych udělala houbovou omáčku. Většinou už den předtím uvařím silnou hovězí polévku a s nasazením života uchráním trochu vývaru a hlavně maso. Samotná omáčka moc práce nedá, zejména, když jí mohu dělat z čerstvých hub, pak je skoro hned. Musím-li použít sušené, je to pracnější. To naberu asi dvě hrsti sušených hub, propláchnu je na cedníku a dám vařit do osolené vody, k tomu 1 cibulku a oříšek másla. Vařím pod pokličkou asi půl až třičtvrtě hodiny. Houby rozsekám a zaliji včerejším polévkovým vývarem a částí té vody, ve které se vařily. Uvedu do varu a zahustím domácí máslovou jíškou. Vím, že mladé hospodyňky se teď ofrní - ta práce s tím a smradu po kuchyni, když se dá jíška koupit hotová. Dá, ale prostě - není to ono! Od včera vařené maso z polévky mohu prohřát přímo v omáčce, ale čistě z estetických důvodů ho většinou ohřívám na pařáku. Ano, ohřát ho v polévce by samosebou bylo nejlepší, ale ta v takovém případě je už dávno zbaštěná. Nejvíc nám houbovka chutná s pořádným houskovým knedlíkem, ale kalorie, kalorie, honem utečte! Většinou ji raději servíruji s bramborem.
